Je tomu již poměrně dlouho, co jsme se spolu naposledy procházeli mezi těmito věky sešlými, hrubě tesanými náhrobky a připomínali si zapomenuté epizody z gothenburské historie. Přijměte tedy znovu mé kostnaté rámě a v tichosti mě následujte na místo, kde vzdáme hold relikvii jedné z nejcennějších. Dnešní příběh bude o SACRAMENTUM, neomylných služebnících Smrti a zároveň pravověrných kovářích černého řemesla.

„Black and silent is my Will to be. Am I lead astray, Death shows the way“

Na úsvitu devadesátých let se z města Gothenburgu silou věrnou morové epidemii začíná šířit první vlna nákazy black/deathovým virem. Zasažen je i místní mladý nadšenec Nisse Karlén, který neváhá a sólově zakládá projekt TUMULUS. Nisse, jehož příroda obdařila obludným hrdlem a uměním šestistrunného dřevorubectví záhy nachází do rodící se skupiny rovnocennou spolupráci jménem Anders Brolycke (taktéž kytara). Je léto, píše se rok 1990 a s nenávistí zaseté sémě je připraveno vzklíčit. Očekávané plody spolupráce se začínají formovat o 2 roky později, kdy po pilné práci ve zkušebně, přichází čas na oficiální nahrávku. Stane se tak již ve trojici, když se bicí stoličky zmocní Mikael Rydén. Ostrý test proběhne ve Swanöve Unisoundu a do historie bude navždy vepsán pod jménem „Sedes Impiorum“ (1993). Bezprostředně po nahrávání se skupina rozhoduje pro změnu názvu, čili první a jediné demo již nevyjde s visačkou TUMULUS, ale s novým vznosnějším štítem SACRAMENTUM.

V lednu roku 1994 jsou SACRAMENTUM zpět ve studiu Unisound s úmyslem vytvořit především mnohem representativnější kolekci a zaujmout tak některý z vydávajících labelů. Výsledkem snažení je samofinancované promo CD „Finis Malorum“, obsahující kvintet  kompozic nesoucích se v intencích obhroublého black/death metalu (pro srovnání uvádím, že velice podobně znějí DEATHWITCH). „Finis Malorum“ (1994) se dočká oficiální podoby přesně o rok později, kdy je vydáno na křídlech francouzské stáje Adipocere. V té době ale situaci mírně komplikuje odchod bubeníka Mikaela Rydéna. Se smlouvou na jediné album v kapse se duo Karlén/Brolycke vydává najít jiného zdatného a hlavně stabilního otloukače bicích nástrojů. Nedlouhé hledání je nakonec korunováno úspěchem a do skupiny přichází Nicklas Rudolfsson vládnoucí příznačným pseudonymem „Terror“ (všichni zasvěcení ho jistě znají především jako člena sestav DEATHWITCH, RUNEMAGICK nebo SWORDMASTER, ale i jako autora některých zdařilých coverů). Sestava je tedy znovu  kompletní a do budoucna se ukáže pevnější, než je ocel z jednoho nejmenovaného města, když vydrží až do posledních dnů života SACRAMENTUM. Pro pořádek dodejme, že Rudolfsson je i schopným kytaristou a do budoucna se bude pravidelně účastnit nahrávání kytarových partů. Sám zakladatel a growler Nisse Karlén se své sekery naopak vzdává a veškerý svůj um bude nadále soustřeďovat na obsluhu baskytary.

V prvních červnových dnech roku 1995 se začíná psát do té doby nejdůležitější epocha v historii kapely. Je tu  posední hostování u Dana Swanöa a tentokráte není na programu nic menšího, než nahrávání prvního plnohodnotného zářezu na albové pažbě. Léta spolupráce s učitelem skandinávské scény se podařila zúročit výtečně, vzniklo album „Far Away From The Sun“ (1996), jeden z nejzajímavějších počinů tehdejšího švédského undergroundu. Nahrávka v sobě perfektně pojí blackový chlad s přímým death metalovým tahem na branku, přičemž se  nezapomíná ani na dráždivou melodiku. SACRAMENTUM zde jasně definovali svůj nekompromisní styl a na scéně se rázem stali respektovaným tělesem. Téměř ideální sled událostí narušily až problémy s vydavatelem Adipocere Records, kteří po prostoji emitují album až o celý rok později. Jakmile album bezpečně koluje v tepnách podzemí, vyráží naše smečka po boku krajanů BEWITCHED a dvojicí belgických eskader ENTHRONED a ANCIENT RITES oblažit srdce nejednoho evropského příznivce. 

Další rok s sebou přináší další výzvy i další změny. Tou první je angažování kapely do stáje Century Media Records a získání cenné smlouvy na dvě alba. Opět je tu žhnoucí červen, ideální to čas pro sestup do chladných hlubin studia, tentokrát už ne do Unisoundu, ale za Andym LaRocquem (KING DIAMOND) do jeho Los Angered. Studio je tou dobou hodně v kurzu, jeho prostory často okupují kapely tvrdšího ražení a z jeho útrob vychází nemálo pozoruhodných výlisků. Myslím si, že z hlediska zvukového nemoha být pro kapelu lepší volba, než právě Los Angered (pro SACRAMENTUM byl od jejich úplných počátků vždy typický zastřenější a hodně neučesaný zvuk, kterým se shodou okolností vyznačovaly i nahrávky z La Rocqueho studia). Po měsíci usilovné práce je nový manifest hotov a do vínku dostává znepokojivý titulek „The Coming Of Chaos“ (1997). Devítka zaznamenaných stop se nese ve znatelně tvrdším duchu než bylo doposud zvykem a oplývá daleko větším důrazem, který je kladen především na death metalovou složku produkce. Uchu lahodící představení přichystá jak zvláštní nestvůrné hrdlo Karlénovo, tak i rychlá „kaskádovitá“ (i když v nejrychlejších pasážích občas mírně nepřesná) bicí palba páně Rudolfssona. Po zadu nezůstávají ani chtivé děvy ze speciálně hostujícího souboru LSS (Lesbian Sodomy Society), které si ve flákotě „Burning Lust“ s chutí zakřičely v nepozemské rozkoši. Na podporu „The Coming Of Chaos“ vyrážejí SACRAMENTUM atakovat Evropu se svými stájovými kolegy ROTTING CHRIST a OLD MAN´S CHILD. 

„From nocturnal Dreams, Voices are singing about the End of Life“

Poslední kapitoly životopisu věrozvěstů černého Osudu ze začínají psát na sklonku dalšího léta, tentokráte roku 1998. Andy LaRocque uvítá naši trojici (ještě navíc posílenou o dalšího kytaristu Niclase Anderssona, který se záhy stane regulérním členem sestavy) naposledy ve svém studiu. Filosofií SACRAMENTUM bylo vždy ctít své kořeny a svůj projev album od alba stále více extremizovat. Kapela se dokonce vysloveně distancovala od, cituji : „far too nature and vampireromantical black metal scene of today“. Jestliže bylo „The Coming Of Chaos“ albem tvrdším svého předchůdce o epilogu „Thy Black Destiny“ (1999) to platí dvojnásob. Zvuk je ještě méně čistý a materiál ještě více neurvalejší, absolutně bez kompromisu. Nezapomeňme ale, že i zde mají svoje nezastupitelné místo nevtíravé melodie, vždyť příslušnost ke gothenburské scéně snad hovoří jasnou řečí. Textová stránka je věrná apokalyptickému výjevu z přebalu disku, je plná destrukce smrti a nenávisti (čili zapadá jen do šedi průměru, jedná se pouze o jednoduché říkanky k nerozeznání podobné desítkám jiným). Po stvoření „Thy Black Destiny“ jsou švédští zbrojnoši na vrcholu, dokonce dostávají příležitost participovat se na wackenském svátku. O to víc zarážející je pak jejich náhlý konec. Odchod jedné z nejpravověrnějších black/death metalových hord ze scény přichází bez varování, jako blesk z čistého nebe. Poslední stopa SACRAMENTUM končí na tributu blackových praotců BATHORY, kde vystřihli se suverenitou sobě vlastní coververzi „13 Candles“.

Nezdá se mi, že by jméno SACRAMENTUM bylo mezi metalovou veřejností pojmem právě často citovaným. Tímto článkem jsem chtěl upozornit na jejich nesmazatelný odkaz a znatelný podíl na vývoji black/deathové scény ve Švédsku jako takové. Budu velice rád, když se s jejich zajímavou a stále aktuální tvorbou při nejbližší příležitosti seznámíte.